Přepadení Vrabince

HRAD STŘEKOV

 


Střekov

 

      Ne vždy bývalo na Střekově tak klidno jako za dnešních časů. Bojovný strážce důležité labské vodní cesty, spojující Čechy se Saskem, si zažil i doby plné násilí a krutosti, v nichž se nešetřilo krví a třeskem pevných mečů. Pojďme se nyní tedy posunout v čase do dob, kdy Čechám vládl Václav IV.

     V ten čas osídlil pevný a nedobytný hrad loupeživý rytíř Kuba.Byl to drsný muž nedobrých mravů, podložených zlými skutky. Kdo mohl, raději se mu vyhnul, setkání s ním nevěstilo nic dobrého. Kuba olupoval a přepadával kupce, které pak věznil v ponuré střekovské kobce plné krys a jiné havěti.

     Když se jednoho slunného jarního dne konal rytířský turnaj na nedaleké Bílině, rozhodl se i Kuba, že se jej zúčastní a porovná své síly s okolními pány. Nebyl však ani do souboje vpuštěn. Mladý rytíř z nedalekého Vrabince jej spolu s ostatními pány vyhnal z turnaje, protože s pánem tak špatné pověsti se nechtěl nikdo utkat.

 

Střekov

     Kuba, vracející se na Střekov, cestou proklínal mladého vrabineckého pána a sliboval mu tvrdou pomstu. Druhý den po turnaji si na mladého rytíře počíhal se svými muži v lese, kde jej přepadl a poté násilně dovlekl na své střekovské sídlo. Tak jej uvrhl do svého obávaného vězení, které jen málokdo opustil. A kdo se z přítmí starého sklepení přece jen dostal, skončil na šibenici.

    Druhý den přepadl Kuba Vrabinec, který, po krátkém souboji, díky velké přesile, dobyl. Jakmile vnikl do hradu, postavil se mu do cesty starý pán Vrabince. Kuba se jej chystal probodnout svým ostrým mečem, když tu rychle přiskočila krásná dívka s dlouhými zlatavými vlasy, dcera starce. Kubovy oči spočinuly na dívce a na chvíli se nehnuly ani o píď. Obávaný rytíř jí slíbil, že nechá otce dívky na živu a také se zavázal propustit jejího bratra. Měl však jednu podstatnou podmínku - dívka se stane jeho ženou.

    Co mohla nebohá dívka dělat. Aby zachránila svého otce a bratra, kývla souhlasně a její oči sklesly smutkem k zemi.

    V tu chvíli si vzpomněla na svého milého, na rytíře Otu, který v tu dobu pobýval v daleké Itálii. Přála si, aby tu byl s ní a zachránil ji od zlého střekovského pána, marně však.

    Po svatbě, prokládané slzami nevěsty, pobývala dcera vrabineckého hradního pána na Střekově. Celé dlouhé dny bloudila hradem jako bez duše a myslela jen na svého milého. Uplynul celý jeden smutný rok a okolí hradu se obléklo do krásných podzimních barev. Toho dne dívka vyšívala a smutně přemýšlela, co asi dělá její milý Ota. Najednou se v rohu místnosti cosi zachvělo a dívka přes zaslzené oči uviděla podivného skřítka. Udivením ani nedýchala, když jí prozradil, že její milý se stal Kubovým vězněm a nyní čeká na zítřejší popravu v hradním vězení.

Střekov


    Dívka nemarnila ani chvíli a vydala se pomoci Otovi. Byl již večer a stráže pomalu usínaly. Nebylo proto těžké vysvobodit Otu z nekonečné tmy a chladu kobky. Musela se s ním však rychle rozloučit, aby nebyla prozrazena.

    Ráno ji probudil rozruch a křik přicházející z popraviště. To Kuba právě spílal stráži a chystal se je krutě ztrestat. Z hradu vyšla jeho žena a zadržela ho: "Když chceš někoho trestat, potrestej mě a ne stráž. Já jsem vinna."

   
Nevídaný hněv otřásl rytířem Kubou, popadl svou ženu za vlasy a odvlekl ji na vysoké hradby. Tam ji svrhl dolů a ona dopadla do hlubiny pod Střekovem mrtvá. Ze skály poté vystoupili droboučcí skřítkové a pohřbili tělo hradní paní.

    Pověst říká, že od těch dob vystupuje Kubova žena za podzimních nocí ze skály, vyjde na hradby, na nichž se její vysoká, bílá postava chvěje ve větru. Tomu, kdo ji na hradbách spatří, se prý srdce úzkostí sevře.

* * *